GPS vs. námořní mapa: dva významy slova „datum“

Datum č. 1 — horizontální: v jaké síti vaše poloha leží

Zeměpisná šířka a délka nic neznamenají, dokud neřeknete, v jakém referenčním rámci jsou měřené — a tím rámcem je horizontální datum. Váš přijímač GPS počítá polohy ve WGS84 (přesněji v rámcích s ním sladěných) a každá moderní oficiální mapa je zpracovaná na WGS84 nebo příbuzném systému. Světový fond námořních map je ale starý: mnoho map v oběhu — a téměř všechny polohy ve starších plavebních příručkách, seznamech vraků a potápěčských průvodcích — bylo zaměřeno v místních datumech postavených pro jediný region: ED50 v Evropě a Středomoří, NAD27 v Americe, Tokyo Datum ve východní Asii, OSGB36 pod britskými pozemními mapami. Stejná skutečná skála se může mezi rámci lišit o 100–400 metrů — mezi WGS84 a ED50 ve Středomoří je to slavných asi 200 m.

Mapy to přiznávají v titulním bloku. Hledejte „Polohy se vztahují k WGS84“ — nebo na starších listech poznámku o polohách získaných družicově s posunem, který je třeba použít („polohy je třeba posunout o 0.06′ k jihu…“). Chyba je tichá: zakreslete polohu z GPS ve WGS84 do mapy na starém datu bez posunu a všechno vypadá věrohodně, přitom je to soustavně špatně — vjezd do přístavu leží 150 m od místa, kde ho mapa kreslí. Britskou pozemní verzi téhle historky, včetně matematiky, najdete v WGS84 vs OSGB36.

Datum č. 2 — vertikální: kde je nulová hloubka

Druhé datum nemá s polohou nic společného. Každá hloubka v mapě se měří dolů od hloubkového data — zvolené hladiny „nulové vody“. Na mapách, které se drží mezinárodní konvence (Britové a většina světa), leží hloubkové datum na úrovni nejnižšího astronomického odlivu: nejnižší hladiny, na kterou může příliv a odliv při běžném astronomickém uspořádání klesnout. Mapy USA používají průměrnou nižší nízkou vodu — průměr denního nižšího odlivu — tedy o něco vyšší nulu. Tak či tak je logika konzervativní: hloubka 2.0 m v mapě znamená přibližně nejmenší vodu, jakou tam kdy najdete, a k ní se přičítá výška přílivu toho dne (z přílivových tabulek, měřená nad stejnou nulou). Skutečná hloubka ≈ hloubka v mapě + výška přílivu.

U výšek se reference obrací: podjezdné výšky mostů a nadzemní kabely se měří od vysokého data (nejvyšší astronomický příliv nebo průměrná hladina skočného přílivu), takže i ony počítají s nejhorším případem. A váš echolot přidává vlastní nulu — hloubku sondy, nebo vodorysku, podle nastavení. Proto se echolot, mapa a přílivová tabulka dají srovnat jen tehdy, když znáte všechny tři nuly. Přílivová část téhle historky pokračuje ve vysvětlení přílivu a odlivu.

Jak přimět GPS a mapu ke shodě

Mezeru zavřou tři návyky. Přečtěte si titulní blok každé mapy, podle které navigujete — datum, jednotky (metry, nebo starší sáhy a stopy) a případnou poznámku o posunu polohy. Je to jeden odstavec a mapa v něm sama říká, jak si ji správně přebrat. Nastavte stejné datum: mapové plotry i ruční přijímače umí vydávat polohy i v jiných datumech než WGS84 právě z tohoto důvodu — při práci se starým listem nastavte přijímač na datum mapy, nebo použijte vytištěný posun. Jednou to ověřte v realitě: postavte loď k zakreslenému objektu — hlavě móla, navigačnímu znaku — a potvrďte, že zakreslená poloha padne přesně na něj. Stálý odstup hlásí problém s datem okamžitě.

Elektronické mapy datum č. 1 většinou rozpouštějí — oficiální ENC jsou ve WGS84 — ale každou hloubku i její výškové datum dědí z papírového měření, které za nimi stojí, a část z něj je sto let stará. Lekce o datech platí i mimo moře: kdykoli se poloha mezi dvěma mapami „pohne“, prvním podezřelým je referenční rámec, ne určená poloha. Pro potápěčskou lokalitu to platí stejně jako pro vjezd do přístavu.